Zámek Skalička, zapsaný v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod. č. 18974/8-1236, se nachází na svahu zvedajícím se jihozápadním směrem za zábřežským nádražím. Leží uprostřed malého parku ve stejnojmenné, původně samostatné obci Skalička (v pramenech též „Galicz“, „Skalicz“, či „Skalice“), která se prvně připomíná již v roce 1273 v privilegiu olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku pro mohelnickou rychtu. Od počátku čtrnáctého století je Skalička včleněna do lénního systému olomouckého biskupství, přičemž náleží k jeho mohelnické a později k mírovské provincii. Nejstarší dějiny obce jsou tak svázány s dějinami biskupského manství, přičemž k jeho alodifikaci (tj. vymazání z lénního registru a převedení do osobního vlastnictví leníka) dochází až v roce 1874. Od roku 1950 je Skalička součástí blízkého Zábřeha.
Lze předpokládat, že v obci existovalo panské sídlo již počátkem patnáctého století, když zde Jan ze Zvole pečetil stížný list proti upálení Mistra Jana Husa a přímo na Skaličce seděli Ondřej ze Skaličky (1455-1463), Petr z Maletína, či Brikcí Drahanovský z Penčína a jeho syn Kryštof (1573-1617). Vladycký znak Martina Půhončího z Předmostí, který léno získal od kardinála Dietrichštejna v roce 1623, je dodnes zobrazen na zachovalém fragmentu kamenného ostění jednoho z oken severní fasády zámku. První skutečně dochovanou písemnou zmínkou o obydlí držitele léna je však až listina z 23. ledna 1639, kterou Lorenc de Conforto přijímá od olomouckého biskupa Leopolda Viléma lénem „tvrz a dědinu Skalička“.
Po jeho smrti v roce v roce 1649 se léno dostává do rukou biskupského rady a kanceláře Jana Kaltschmidta z Eisenberku, který jej 9. srpna 1650 prodává za 2.500 zlatých panu Václavu Vilému Hnátkovi z Wegfurtu, hejtmanu na hradě Mírov. Hnátkové se tak na dalších 71 let stali držiteli tohoto manského statku, přičemž za posledního mana z tohoto rodu - Jana Adama byl nad vesnicí postaven malý přízemní barokní zámek, či spíše barokně přestavěna původní již existující tvrz. Připomínkou toho je do dnešního dne v depozitáři Okresního vlastivědného muzea v Šumperku dochovaná kamenná deska s erbem zakladatele tohoto rodu, iniciály W.H.V.W, a letopočtem 1722.
Poté co v září roku 1722 Hnátkové z Wegfurtu na Skaličce „po meči“ vymřeli, získali v následujícím roce uvolněné léno do „bratrského vlastnictví“ za 5.000 zlatých bratři Karel, Jan, František a Michal Bartodějští z Bartoděj. I když si v roce 1725 podaní stěžovali na nadměrné ukládání robot, Bartodějští skalické panství pozvedli, čehož dokladem je i nárůst jeho prodejní ceny v roce 1746, kdy bylo za 8.200 zlatých prodáno panu Josefu Baltazaru Schorschovi z Marderfeldu. Za jeho syna Jana Josefa (v roce 1772) postihl horní část obce ničivý požár, který se nevyhnul ani zámecké budově, ze které zůstalo stát pouze několik sáhů zdi.
Po úmrtí posledního mužského potomka rodu Schorschu získává léno od biskupa Colloredo-Waldsee Michal Václav hrabě Chorynský, svobodný pán z Ledské, a to za pouhých 4.280 zlatých (smlouva z roku 1785 obsahuje rovněž i zmínku o požárem zničeném „rytířském sídle“). Chorynští z Ledské panství drželi dalších 106 let a byli posledními majiteli zámku se šlechtickým titulem. Po zmíněném požáru byl zámek koncem 18. století obnoven v pozdně barokním slohu a jeho dispozici podle dochovaných listin tvořila hala, jídelna, ložnice, tři pokoje (červený, malý a úřední) a kuchyně. Další stavební úpravou prošel v roce 1828. Z katastrální mapy z roku 1835 je však patrné, že v té době se v bezprostředném okolí zámku nenacházely žádné hospodářské budovy a zámek tudíž sloužil především jako vrchnostenská obytná stavba. Pravděpodobně za posledních Chorynských (Františka, Ignáce, Jindřicha, Marie, Matyldy, Anny starší i Anny mladší v letech 1863 - 1891) byl zámek opětovně přestavěn, tentokrát v neobarokním slohu.
V roce 1891 jej Jindřich, hrabě Chorynský, spolu s pozemky, palírnou, pivovarem a cihelnou prodal a zámek se následně dostal do rukou velkostatkáře a nadporučíka c.k. armády v záloze Karla Rösyho. Ten zřejmě nechal v bezprostředním okolí zámku postavit do dnešní doby částečně zachovalé hospodářské budovy, které z jižní strany uzavřeli hospodářský dvůr velkostatku.
Po roce 1897 se majitelé zámku a statku poměrně rychle měnili a to až do roku 1914, kdy zámek společně se souvisejícími pozemky (k zámku patřilo cca. 49 hektarů půdy) získal stavební inženýr Cyril Knob z Olomouce. Provedl několik menších stavebních úprav a jím připravovaná rozsáhlejší přestavba se však již v důsledku celospolečenských změn neuskutečnila. Po roce 1948 byl majetek rodiny za pohnutých okolností zestátněn a vrácen až v druhé polovině devadesátých let dvacátého století vnučce původního majitele.
V roce 2003 zámek a okolní pozemky opět změnily majitele, přičemž v současné době noví vlastnící za spolupráce s detašovaným pracovištěm Národního památkového ústavu v Šumperku provádějí jeho celkovou rekonstrukci.
Samotný zámek je volně stojící, přízemní, obdélníková, osově symetrická budova, postavená z kamenného a cihelného zdiva, omítnutá hladkou vápennou omítkou okrové barvy s bílými šambránami a lisénami. Jeho charakteristickým prvkem je výrazná, 15 m vysoká, hranolová věžička s cibulovou bání, která vyrůstá z prostředku stavby.
Při příchodu směrem od vlakového nádraží se mezi stromy otevře pohled na severní fasádu objektu s 5 - ti okenními osami (po stranách s dvojicí sdružených oken). Na střeše zaujme výrazný sedlový vikýř s barokním volutovým štítkem. Z původně bohaté výzdoby tohoto kdysi hlavního průčelí bohužel nezbylo téměř nic. Jediným zachovaným detailem je již zmiňovaný fragment s nobilitačným znakem Martina Půhončího z Předmostí a ze Skaličky.
Jižní průčelí je orientováno do hospodářského dvora bývalého velkostatku. Majestátně působí vstupní portál s plným záklenkem, pískovcovým ostěním a dvoukřídlými pravoúhlými dveřmi s termálním světlíkem. Nad ním je dochovaná neobarokní štuková kartuše s vegetabilními střapci, která je doplněna oválnými okny zdobenými menšími rollwerkovými kartušemi. Přímo nad vstupem je umístněn vyšší valbený vikýř se dvěma nižšími vikýři po stranách. Mohutná mansardová střecha byla původně krytá pro zdejší kraj charakteristickou břidlicí, kterou v šedesátých letech nahradil eternit.
Přízemí zámku tvoří v podélném směru (os východ - západ) trojtrakt zaklenutý v plném rozsahu. Pokud po dvou pískovcových schodech vstoupíme do objektu, můžeme projít chodbou ve tvaru písmena “T“ do středního traktu, ze kterého jsou přístupné také ostatní části dispozice. Místnosti středního a jižního traktu mají většinou valené klenby, na chodbě s několika klenebními poli, oddělenými od sebe oválnými pasy. Z chodby se vstupuje rovněž do sálů severního traktu, který je pohledově nejatraktivnější. V něm jsou totiž místnosti uspořádány přísně symetricky a jsou navzájem propojeny enfiládou dvoukřídlých dveří. Všechny čtyři sály tohoto traktu (původně jich bylo pět, při přestavbě za první republiky však byly dva menší spojeny v jeden) jsou zaklenuty pruskými plackovými klenbami se štukovými, po obvodu vykrajovanými zrcadly. Oba nárožní sály jsou stejného tvaru a jsou mírně hlubší než sály střední, přičemž jejich klenby se svou výškou 4,5 metru patří mezi nejpůsobivější na zámku.
V podkroví objektu se nachází několik obytných místností a jeho severní trakt je v celé své délce podsklepen.
Nynější podobu získal zámek při rekonstrukci provedené v šedesátých letech 20. století, účelem které byla jeho adaptace na administrativně - provozní budovu Krajského plemenářského podniku. I když rekonstrukce samotnému objektu na jedné straně prospěla (nový krov a střecha, statické zajištění, odvlhčení) na straně druhé téměř nenávratně zničila některé jeho historicky hodnotné části (štuková výzdoba severní fasády, původní kachlová kamna, břidlicová střecha, terasa a pod). Současná rekonstrukce si tak klade za cíl především odstranit nevhodné zásahy předchozích přestaveb a navrátit stavbě její původní ráz (doposud byly provedeny především práce zamezující pronikání vlhkosti, opravila se střecha, vyměnily rozvody vody, elektřiny a kanalizace, zbudoval se nový systém centrálního vytápění, odstranily se novodobé příčky a vestavby, vyspravily vnitřní omítky a za podpory Olomouckého kraje se vyměnily okna a započalo se také s restaurováním výmalby a štukové výzdoby v interiérech objektu).
V areálu zámku se konají pravidelné akce Sboru dobrovolných hasičů na Skaličce a v rámci Dnů evropského kulturního dědictví je postup rekonstrukce zámku prezentován rovněž i široké veřejnosti.
(c) 2008 Patrik Petrík a Kamil Pilka
Literatura:
Spurný, F. a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Morava. Praha : Svoboda, 1983, s. 207.
www.zamek-skalicka.cz/
|
|
|
|
;)
;)
;)