Legenda vypráví, že kostel založili za hradbami města Zábřeha příslušníci řádu Templářů.
Nejstarší písemná zmínka o kostelíku stojícím za horní bránou je však až mešní nadace Jana staršího Tunkla z
Brníča z druhé poloviny 15. století, kterou byl kostel, tehdy zasvěcen svatému Kříži,
bohatě zajištěn.
Připomínkou na středověký původ chrámu je gotický presbytář o polygonálním půdorysu s vnějším
opěrným systémem. Nedávno provedený stavební průzkum doložil existenci sedmi úzkých gotický oken.
V období reformace připadl kostelík Jednotě českobratrské, která v něm zřídila svůj sbor.
Ten tehdejší majitel panství Jan z Boskovic štědře podporoval. Vedle modlitebny měli čeští bratři
v Zábřeze také svoji školu. Velkým příznivcem zábřežského bratrství byl také synovec Jana z
Boskovic a dědic zábřežského panství Ladislav Velen ze Žerotína. Spolu se svou manželkou Bohunkou
z Kunovic dal roku 1614 přelít dva zvony. Větší z pozdně renesančních zvonů sv. Barbora odlitých zvonařem
Donátem Schrötterem z Hostinného, který je jednou z nejvýznamnějších zvonařských památek
na severní Moravě a ojedinělým pramenem k dějinám zábřežského bratrského sboru, visí ve věži chrámu dodnes.
Po navrácení kostela katolíkům, ke kterému došlo po roce 1620, byl kostel zasvěcen Navštívení Panny Marie,
ale pro nedostatek kněží se v něm bohoslužby nekonaly. V roce 1672 byl ve velmi špatném stavu,
navíc prostředky byly přednostně potřeba na farní chrám. Chrám postupně chátral a v roce 1750
již připomínal zříceninu. Klenba lodi spadla a na obvodovém zdivu rostla tráva,
nejvíce zachovanou částí byla věž. Protože v tu dobu probíhala stavba farního kostela,
bylo v plánu kostel zbořit a materiálu použít na farní chrám. Tento návrh byl schválen knížetem
Lichtenštejnem i arcibiskupskou konsistoří, farníci však byli proti. Spor byl nakonec rozřešen tak,
že měl být presbytář zachován jako kaple.
V roce 1752 bylo započato s bouráním kostelíka, na zakročení
faráře Antonína Cyrila Ambrože bylo bourání ukončeno, protože mu bylo líto zachovalé věže se zvony.
V roce 1772 farář Ambrož žádá konsistoř o povolení dostavět zbořenou část horního kostela, a po jeho
obdržení se do obnovy chrámu zapojila dobrovolnými robotami řada měšťanů i vesničanů. Dílo rychle rostlo
a již 4. prosince 1772 byl kostel mohelnickým děkanem baronem Sobkem z Chornic posvěcen ke cti sv. Barbory,
panny a mučednice.
Nové zasvěcení chrámu patronce zesnulých souviselo s postupným rušením hřbitova u farního kostela a
novým významem kostela sv. Barbory jako kostela hřbitovního. V následujících dvou letech byly stavební
práce na kostele a věži dokončeny, jak dokládá také vročení 1774 vytesané na zvonové stolici.
Současně s přestavbou chrámu na počátku 70. let 18. století byl pořízen také nový mobiliář. Hlavní oltář
byl zasvěcen sv. Barboře a opatřen obrazem této světice, který s největší pravděpodobností namaloval
vídeňský malíř Jan Kristian Sambach (1761–1797). Oltářními obrazy byly opatřeny také oba boční protějškové
oltáře Nanebevzetí Panny Marie a Stigmatizace sv. Františka z Assisi. Zajímavostí je soubor obrazů
Křížové cesty, které vznikly v přímé návaznosti na činnost význačného pozdně barokního malíře Johanna Wenzela Bergla.
Ve dvacátém století byl kostel dvakrát generálně opravován, poprvé v roce 1929, podruhé v letech 1949 a 1950.
Od 90. let je kostel z důvodu špatného technického stavu uzavřen, mobiliář je deponován a postupně restaurován.
V roce 2000 se do věže chrámu vrátil renesanční zvon sv. Barbory z roku 1614, který byl od roku 1942
zapůjčen farnímu chrámu sv. Bartoloměje.
2006 (C) František John
Historie kostela sv. Barbory ve formátu pdf. 
Kostel sv. Barbory >>
|
|
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)
;)